Jsou hovory o smrti nevhodné? Bez hlubšího zamyšlení nad tím člověk mávne rukou, ale když se na chvíli zastavíme a trošku se zamyslíme, velmi brzo zjistíme, že pokud neneseme na svých bedrech tíhu velkého utrpení, žijeme tak jako by času bylo neomezeně. A je to vlastně přirozené, protože pokud nevidíme konec, není těžké dělat, že neexistuje. Znamená to tedy, že plýtváme časem? Bylo by naše žití kvalitnější, pokud bychom věděli, kdy půjdeme prdět do hlíny, nebo by se zase tak moc nezměnilo?
Na jaře, které jinak není ničím výjimečné, se stane něco, co paralyzuje celý svět – v průběhu jedné noci se objeví před dveřmi každého člověka na Zemi staršího 22 let tmavá krabička. Do víka je vyryto jméno příjemce a nápis:...
Každé ráno se budím rozpolcený mezi touhou zachránit svět a touhou užít si ho. To se pak špatně plánuje...
Rozsudek pro každého
Přišel den posledního soudu, svět neshoří v plamenech, nicméně alespoň doutnat začne. Každý bez rozdílu našel zvláštní krabičku se svým jménem, která ukrývá provázek určité délky. Čím je provázek kratší, tím je kratší i život majitele. Pocity jako nervozita, či pobavení se rozplynou, když se potvrdí, že lidé s krátkými provázky opravdu umírají podle předpokladu. Společnost se začne otřásat. Různé země reagují různými způsoby. Netrvá to dlouho a lidstvo se začne štěpit na „dlouhé“ a „krátké“. V tom všem zmatku se postupně seznamujeme s několika lidmi, kteří měli větší, či menší štěstí, ba dokonce s některými, co svoji krabičku odmítli otevřít. Každý se s nastalou situací vyrovnává po svém a vy máte možnost sledovat krůček po krůčku jejich životní volby.
Tleskali, halekali a bušili do zábradlí. Protože ani země – nebo spíš svět, který dokáže rozdmýchat válku, přiživovat se na strachu a rozdělovat – ještě nezapomněla, jak se zase spojit...
Život na míru
Čas na mudrování o životě
Začněme s optimismem. Nápad s provázky je velmi zajímavý a má potenciál zaujmout. Autorčiny první krůčky vedou příběh správným směrem. Dle předpokladů se společnost začne velmi rychle propadat do temnoty, a tak se začnou utahovat šrouby a zvyšovat pnutí. Člověk jako já už začne někde v dálce vidět příslib proměněné, možná až dystopické společnosti, která se díky provázkům od základů proměnila. Příslib ale zůstává nenaplněn, protože řeka teče jinudy.
Zhruba v polovině si začínám uvědomovat stagnaci příběhu, autorka odmítá překročit určité hranice, odteď už sledujeme čistě jen jakési sociální drama. Všechno se začíná točit kolem nově vzniklé otázky segregace, akorát ne kvůli sexuálním preferencím, či barvě pleti, to už je out. Vaše zvědavost ohledně provázků nebude uspokojena. To trošku zamrzí.
Moje já, které žije v tom domě, má všechno vyřešené, vně i uvnitř. Ohlíží se za svým životem a cítí se prostě spokojené. Už nemusí spřádat krásné představy, protože v jedné přesně takové žije...
Závěrečné postřehy
To, že Život na mírunejde na dřeň a vyhýbá se rozkladu společnosti, bych dokázal odpustit, přece jen to záleží na čtenářských preferencích, někdo nepotřebuje mít ze všeho hned postapo. Jenže pak je tady ještě otázka postav. Z nějakého důvodu se autorka rozhodla, že bude vypravečem, který bude popisovat zážitky svých hrdinů a hrdinek, místo toho, aby je nechala promlouvat ke čtenáři pomocí jejich myšlenek. Výsledkem jsou neosobní charaktery, ke kterým je těžké si utvořit nějaký vztah. Na počátku zajímavý a neotřelý příběh se překlopí do prosté obyčejnosti. Je zvláštní, jak se dobrý nápad může velmi snadno dostat do slepých uliček. Možná jsem si ublížil vlastním očekáváním. I to se občas stává. Tak zase někdy příště. Na přečtenou.
Malířka Selena se rozhodne zmizet daleko od svých problémů. Chata Trnka se zdá jako skvělé útočiště. Ale je také pojítkem s jistou ženou, která žila před 300 lety a její duše stále nenašla klid...
Život na míru
